Maroko má jednu nevýhodu, je to dost velká země. Abyste viděli zajímavá místa, musíte být neustále na cestě. My jsme se rozhodli pro kombinaci, pět dnů jsme jezdili autem a pět byli u oceánu.
První dva dny v Marakéši bohatě stačily. Pokud vás vyloženě nezajímá arabská kultura, tak tam toho zas tolik k vidění není. Už po jednom dni mě začalo škrabat v krku ze znečištěného vzduchu. I v těch nejmenších uličkách jezdí spousta motorek a evropské emise by ani zdaleka nesplnily. Celkem příznačné je, že hlavní náměstí Jamaâ El-Fna je vlastně obrovská tržnice stejně jako přilehlé ulice. Marakéš je zajímavá hlavně kvůli nákupům, kožené výrobky, arganový olej, parfémy, koberce, šaty a taky zkameněliny. Smlouváním se dostanete na pěkné ceny.
Z Marakéše jsme jeli směr Atlantik přes Ourzazate (pevnost Ait Ben Haddou) a Tafraoute až do Sidi Ifni na pláž Legzira, kde jsou skalní mosty. Cesta vede přes pohoří Atlas i Antiatlas, takže to byla náročná vyhlídková jízda. Silnice se neustále klikatila nahoru a dolů, občas zmizel asfalt a jelo se po šotolině. Jednotlivá místa i s fotkami najdete v galerii:
Cílem naší cesty bylo městečko Taghazout na pobřeží Atlantiku. Na koupání ani opalování to ale nebylo, oceán měl kolem 20 stupňů a pobřeží bylo často zahalené v mracích. Já tam jel kvůli surfování a na to se Maroko ukázalo téměř ideální. Díky neoprenu bylo ve vodě teplo a ani po 5 hodinách surfování jsem nebyl odřený od surfu. Díky oceánu tam byla příjemná teplota kolem 25 stupňů, zatímco ve vnitrozemí bylo o deset stupňů víc. I ceny ubytování byly na pobřeží o dost příznivější než v Marakéši.
Jestli vás zajímá surfování, tak můžu jen doporučit Surf Coast Morroco . Kromě velmi příjemného ubytování za dobrou cenu nabízí i spoustu aktivit. Já byl na lekci surfování a lektoři mi hodně pomohli. Druhý den už jsem byl schopný surfovat sám.
Něco málo o Maroku
Maroko je jedna z nejvyspělejších zemí Afriky, civilizace tam funguje, i když Evropa to není. Před odjezdem jsme načetli různé články o tom, jak se tam chovat, čeho se vyvarovat a podobně. Například, že v Marakéši se nedoporučuje po setmění chodit ani v centru po ulicích a nebo že při půjčení auta se vás pokusí oškubat všemi možnými způsoby. Ani jedno se naštěstí neukázalo jako pravda.
Po setmění začala Marakéš žít a v ulicích byla spousta lidí, neměli jsme nejmenší obavy. Na půjčení auta mohu doporučit Sixt, chovali se naprosto korektně, po pár dnech od návratu se vrátila na kartu částka, kterou blokovali jako ručení. Ani policejní kontroly se neukázaly být problém, bylo jich na cestě sice dost, ale zastavovaly hlavně místňáky.
Kdo se vás pokusí oškubat jsou prodejci, je potřeba tvrdě smlouvat a pro začátek jim nabídnout třeba desetinu částky, abyste se dostali na dobrou cenu. Taky je potřeba dát si pozor na „průvodce“. Stačí se dívat na cestu do mobilu a hned se k vám přitočí místní. Nabídne, že vám ukáže cestu a pak za to dost tvrdě požaduje peníze.
Jinak jsme v Maroku měli na lidi dost štěstí. V Marakéši v hotelu Riad Adrar se o nás velmi dobře postarali a poradili nám. Když jsme po cestě do Tafraoute píchli pneumatiku, tak jsme zjistili, že v autě chybí klíč na povolení kola. Zastavilo nám hned první auto s dvěma Maročany a pneumatiku vyměnili za nás! V Tafraoute v restauraci se s námi dal do řeči kromě majitele restaurace i jeden místní. Když jsme zmínili, že jsme píchli, tak nám hned nabídl, že nám s tím pomůže. Ukázal nám místní servis, kde pneumatiku během čtvrt hodiny zalepily a celé to vyšlo v přepočtu na 150 Kč.
Zas tak nezištné to od něj nebylo, protože nás pak pozval do své prodejní galerie. Nelitovali jsme, měl tam moc pěkné věci a hodně zajímavé bylo i jeho povídání. Říkal, že půlku roku žije ve městě a půlku roku v poušti s karavanou přepravují zboží z Alžíru. Co mě hodně zaujalo, tak jednoznačně dával přednost nomádskému životu v poušti. Život je tam daleko jednodušší, jste jen vy a poušť.
Samostatnou kapitolou je řízení auta, ve městě je to naprostá džungle. Nikdo se nenamáhá dát blinkr, stačí nechat minimální odstup a už se před nás snažil někdo nacpat, všude se motají motorky. Nejhorší to bylo v Marakéši, to bylo skutečně peklo, i když jsme se snažili průjezd skrz ní co nejvíc minimalizovat. V ostatních městech už to pak šlo, jen holt musíte počítat s tím, že hlavní silnice v menších městech slouží zároveň i jako tržnice. Klasické obchody v Maroku nemají. Příjemné překvapení byla dálnice z pobřeží Atlantiku zpět do Marekéše, měla kvalitní asfalt a byla poloprázdná. Úplné sci-fi oproti dálnicím v ČR.
Maroko rozhodně stojí za návštěvu a byla hodně zajímavá zkušenost. Tím že jsme cestovali po vlastní ose, jsme si Maroko intenzivně užili.
Napsat komentář - uvítám váš názor